#MAMESTESTI

Ahoj, zdravím všechny! 😉

    Zhlédl jsem film "Pořád jsem to já" s Julianne Moore. Normálně bych si řekl něco ve smyslu:"Co jsem si to zase pustil?" Ne, nemám rád smutné filmy. Mnohdy máme už tak složité životy a pouštět si do toho všeho smutné filmy? Proč?
    Nakonec jsem za tento film přece jen rád. Příběh pojednávající o matce, které diagnostikují Alzheimerovu chorobu, se snaží dávat své rodině co největší lásku a pomalu se připravuje, že jednoho dne přestane být sama sebou, že si nebude pamatovat nic, včetně svých nejbližších. Právě proto píšu tento článek, který bude na trošku vážnější téma.

    Známe to asi všichni. Možná jste se i vy někdy dostali do bodu, kdy jste byli na své blízké naštvaní. Někdy vám určitě ukřivdili tak moc, že to jen tak nevymažete z paměti, ačkoli byste sami chtěli. Sám to zažívám. Mám rád, když mohu rozhodovat o svých věcech sám a zkrátka někdy přijdou momenty, kdy si stojím za svým názorem. Jsou okamžiky, kdy mi ublíží něco, co vyřkne někdo jiný. Nejhorší to je od někoho, koho mám nejvíc rád.
    Jsem hodně aktivní na sociálních sítích. Vidím zde i "depky" náctiletých, když napíší status, že nenávidí svou matku. A proč? Protože jim třeba zakázala jít ven, surfovat na internetu a podobně. Jedná se o věci, které by v mém věku přešel asi každý mávnutím ruky. Jsou totiž daleko důležitější věci.
    Na hospitálu Kuks se snažím dávat důraz na myšlenku maleb "Tance Smrti". Ta myšlenka jasně říká, že "nevíme ani dne ani hodiny, kdy si pro nás Smrt přijde". Měli bychom žít tak, že nikdy nevíme, který den je poslední a snažit se dělat ostatním radost. Je to dobré i pro nás samotné. Není nic lepšího, než když jsem spokojený sám se sebou a s tím, že udělám radost někomu jinému, zvláště někomu, kdo je mi blízký.

   I když jsou okamžiky, kdy mně moje maminka (a ano, tohle slovo řeknu, i když jsem chlap...) naštve, uvědomuji si, že jde prakticky o nic. Samozřejmě to neskutečně zraní a věřte mi, že se v těchto chvílích necítím vůbec v pohodě. Nejdůležitější ale je, že někde uvnitř cítíme lásku, kterou nám maminka dává. Nemusí nám to říkat. Většina z nás má mamku, která by pro nás udělala maximum na světě, abychom byli šťastní. Je úplně jedno, jestli má potřebné prostředky. Udělá zkrátka všechno pro to, aby si je zajistila.
  V okamžiku, kdy by se vaší mamince něco stalo, zapomenete na všechny křivdy. Je to šrám, který se během chvíle dokáže zacelit. Máte v sobě obrovskou sílu ho zacelit. Tento okamžik, který nikomu nepřeji zažít, vám neuvěřitelně otevře oči. Právě proto píšu tento článek. Protože chci, abyste si (hlavně vy mladší) uvědomili, co všechno máte. Ačkoli se vám zdá, že nemáte nikoho a cítíte se hrozně sami, máte ve skutečnosti strašně moc. Minimálně v jedné jediné osobě, která by pro vás obětovala vlastní život.

  Stát se samozřejmě může všechno. I ten nejbližší člověk vám může nesmírně ublížit a můžete se cítit sami. A možná jsi to právě TY, kdo to nedávno zažil. Ani v tomto okamžiku ale nejsi sám/sama. Máš jistě přátele, kterým se můžeš svěřit. Nezáleží na tom, kolik přátel máte. I kdyby ten přítel byl jediný, je to hodně! Co by vám bylo milejší? Mít spoustu kamarádů, kteří by pro vás v případě nutnosti nic neudělali nebo mít jednoho dobrého přítele, který by tu pro vás byl v okamžiku, kdy se cítíte nejhůř? 😊
  Jsem moc rád, když mohu říct, že mám i svou skvělou Klárku, u které vím, že by mi byla vždycky oporou. Snažila by se mi pomoci, ať by byla v jakékoli náladě. Pokud jste totiž starší, tak nejdete do vztahu jen proto, že se vám někdo líbí a je dobrý v sexu. Díváte se na spoustu jiných věcí. To, jak si spolu rozumíte, kolik máte společného a jestli se dokážete mít skutečně rádi. I když se někdy cítíte, že nemáte tomu druhému co dát (znám to moc dobře), pro partnera či partnerku budete vždy ti nejlepší, pokud ho nijak nezraníte. A to přece nechcete! 😉

Takže si už nikdy nestěžujte, že nic nemáte! 😊

---------------------------------------------------------------------------------------

  Dnešní článek nepíšu proto, abyste ho sdíleli či komentovali. Ano, mám rád nějakou reakci. Vždy mi udělá radost, když nějak reagujete. Tentokrát to ale nevyžaduji. Budu rád, pokud jsem vám tímto článkem něco dokázal předat, i když to sami už dávno určitě víte. 😊



Příští článek už bude o průvodcovství...slibuju! :-)


Mějte se krásně
   Váš Aleš

Komentáře

  1. S mamkou mám dobré vztahy, řekla bych až skoro nadprůměrné, tak mě vždycky hrozně raní, když se na mě naštve kvůli nějaké blbosti... A jinak s tou smrtí - že člověk neví, kdy příjde. Nesnáším to. Nesnáším, když mi umře někdo blízký, člověk se ani nestačí rozloučit... A nejhorší je podle mě to, že když ho člověk vidí naposled, tak (většinou) neví, že je to naposled.

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  2. Jako bys mi mluvil z duše. Nádherně napsáno a já nemohu nic než souhlasit. Nad každým slovem jsem jen lehce přikyvovala. Já osobně mám vztah k mamince ještě umocněný, protože jsme zůstaly jen my dvě, samy, od mých osmi let. A maminka byla ta, kdo všechno utáhla a zvládla. Vím, že tu pro mě bude, stejně jako vím, že tu pro mě bude můj přítel. A jak jsi napsal, já v mé druhé budoucí polovině nehledala dokonalost a dobrý sex, ale přesně jak píšeš. Oporu, porozumění a vědomí, že tu pro mě vždycky bude.

    Ale co tu píšu, však už vše bylo řečeno. :) Děkuji za tenhle článek.

    P.S. Mám o devět let staršího bratra. A ten mamince také říká běžně maminko. Takže moc ráda slyším, že není jediný. ;)

    OdpovědětVymazat
  3. To je tak hezky napsané! Já bohužel své rodiče mít ráda nemohu a ani nechci, vychovali mě moji prarodiče, kterých si neuvěřitelným způsobem vážím a jsem jim vděčná prakticky za celý život, který mi dali a že jsem díky nim měla normální dětství. Někdy mě štvou, hádám se s nimi, ale jsou pro mě vším. Oni jsou pro mě mými rodiči a nemohla bych si přát lepší, protože rodičem je člověk, který vychovává a stará se. Být s někým jen proto, že se mi líbí a nebo je dobrý v sexu, to jsem třeba nikdy nepochopila ani v pubertě. Takové ty pár týdnů trvající vztahy, kdy se lidé rozcházejí kvůli úplným blbostem. To znám třeba u hádek s přítelem, kdy se třeba někomu svěřím a on mi řekne: "A proč se s ním teda nerozejdeš?" Lidé by každý problém ve vztahu řešili hned rozchodem, nechápu to. Vždycky si budu vážit toho, co mám :)

    LENN

    OdpovědětVymazat
  4. Hrozně hezky jsi to napsal! A hlavně pravdivě.
    Každý máme hrozně moc, i když si to často neuvědomujeme. Buďme rádi, že žijeme v této době a ne třeba za války, nebo v pravěku.
    Važme si toho, co máme, protože toho máme hrozně moc. A až když to ztratíme nám dojde, že jsme měli vše, na čem nám záleží.
    Užívejme si každý den, jako by to měl být ten poslední.

    OdpovědětVymazat
  5. Joooo.... ať máma udělá cokoliv, ať se zlobím sebevíc... jakmile má zdravotní problém, jsem nahrana. Mrzi mne, že jsem po letech nedokázala přijmout otce zpět a tedy je mi ukradený.

    Dnes, kdyby to bylo bez následků, můžu s klidným svědomím (bez následků, neumím si představit, že by malý neměl maminku) umřít. Mám vše... každý den dělám krásný tem mým tady doma ... prostě žiju. Po tolika letech opravdu žiju naplno a je to znát.

    OdpovědětVymazat
  6. Dobrý večer Aleši.Úžasně napsaný článek.Maminka mi odešla brzo.V mých 12ti letech.A co nevidět to bude devět let co zemřel i tatínek.Když jsou děti malé,rády říkají maminkám a "svým" lidem -mám Tě rád/a.Časem to přejde,Lidé se možná trochu stydí projevit svým blízkým city a tak to berou tak nějak automaticky .Ale většině matek vžene slzy do očí,když jim dospělé dítě řekne ,mami,mám Tě rád.Díky za počtení :) pěkný večer.E.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky