#NEDOKONCENAPROHLIDKA

Ahoj, zdravím všechny! 😉

 Ufff, tak snad už jsem si tu smůlu pro letošek vybral... Jak jinak tento článek začít? Abych pravdu řekl, nečekal jsem, že začátek průvodcovské sezóny 2018 pro mne bude tak náročný. Nejdřív fůra "žblebtů" a trémy, dnes ani nedokončím prohlídku... Co se vlastně stalo?


  Bylo to trošku jako při fotbalovém zápase. Když mne kolega uprostřed prohlídky střídal, cítil jsem se totálně naprd. "Jak to je možný? Možná jsem mohl dělat ještě něco navíc..." Ne, nemohl. Byla to prostě konečná! Tedy...alespoň pro tento den. :-) 

  Abych vám ale celý tento příběh více objasnil... Poslední víkend jsem trávil s přítelkyní, jenže abych se nenudil, začal jsem mít problémy s hlasem. Dokonce takové, že jsem o svou nezbytnost, kterou potřebuji k práci, přišel. Mluvit jsem mohl pouze potichu, spíše šeptem a myslel tedy i na to, zda-li vůbec mohu provázet.
  Jistý jsem si nebyl ani den před odjezdem na Kuks a tak jsem napsal své nadřízené, aby počítala s mým novým handicapem. Přesto jsem se druhý den rozhodl, že prohlídku nějak zkusím zvládnout a dohodli jsme se s jedním z kolegů, že si rozdělíme den "na půl". Zatímco on bude provázet dopoledne, já na něj navážu po obědě. Zároveň tato dohoda byla ideální v tom, že jsem se mohl věnovat přítelkyni, která za mnou přijela na "1.Máje". Všechno tedy bylo naprosto ideální... 
  Přišla 13. hodina a já vyrazil na svou první prohlídku základního okruhu (cca 70 minut). Věřil jsem sobě a svým mluvidlům, že to zvládneme a radoval se, že mám skupinu 50 lidí. Tenhle počet mám rád. Jsem vždycky spokojený, když mám větší skupiny. 
  V první místnosti to byla naprostá paráda! Moji návštěvníci byli příjemní, měli smysl pro humor a já věděl, že tahle prohlídka může být skvělá. Základní historii rodu Šporků a samotného hospitálu jsem pojal tak, aby bavila dospělé i děti a i když mne můj hlas občas neposlouchal, neregistroval jsem žádný velký problém. 


  Ten ale přišel...hned ve druhé místnosti s modelem Kuksu. Hlas se během okamžiku totálně zhroutil... Nebyl jsem schopen pořádně říct větu. Když už se to náhodou podařilo, následovalo pravidelně odkašlávání. Popravdě, cítil jsem, že pokud se něco nezmění a nebo mne někdo nevystřídá, bude to průser! Pravda, s přítelkyní jsme se shodli na tom, že bude zázrak, když své prohlídky zvládnu, ale že nedokončím ani jednu, to jsem vážně nečekal...
  Po prvních dvou místnostech jsem zvedl telefon a požádal o vystřídání. Věděl jsem, že víc už nemůžu s tím, co z mého hlasu zbylo, zvládnout. Kolega musel dokončit svůj okruh a já se tedy vydal do své poslední místnosti - do lapidária na sochy Ctností a Neřestí. Je to zvláštní, ale tam jsem vzal své poslední síly a pokusil se s tou skvělou skupinou návštěvníků co nejlépe rozloučit. Sochy jsem se snažil popsat co nejzajímavěji a občas jsem výklad proložil nějakým vtipem. Viděl jsem, že se návštěvníci opět baví. Zároveň jsem ale věděl, že dlouho mluvit nedokážu.
  Když kolega dorazil, předal jsem mu slovo. Moje utrpení bylo u konce! Konečně. Ačkoli moji návštěvníci byli výborní, nedalo se nic dělat. Byla to konečná! Když jsem odcházel z prohlídky, byl jsem sám na sebe naštvaný, protože jsem cítil, že jsem měl na víc. I když teď zpětně vím, že neměl. Zkrátka to někdy nejde. A když to vylučuje i samotné tělo, tak "nejede vlak".

 Zbytek odpoledne jsem provázel menší okruh - rodovou hrobku. Tam se mi mluvilo příjemněji, protože jsem měl na starosti menší skupinky a nebylo potřeba tolik "křičet".
  Radost mi nakonec udělali návštěvníci, které jsem provázel na základním okruhu. Někteří mne pochválili a popřáli mi brzké uzdravení. Ani nevíte, jak jsem byl rád. Ti lidé si mohli klidně stěžovat, protože jsem jim nepodal výklad, za který si zaplatili. Osobně si troufám říct, že to mohlo (a mělo) být mnohem lepší v té mé "zlé" části. Jenže místo stížností přišly pochvaly a podpora! Ta je hodně důležitá a ačkoli tento článek asi nikdo z nich nečte, tak přesto...DÍKY! 😊

  Příště provázím 5.- 6. května. Věřím, že můj hlas se do té doby dostane do "formy" a budu schopen zase plnohodnotně provázet. Provázení mám rád a snažím se dělat maximum, abych byl co nejlepší průvodce. Myslím, že to je zdravý přístup. Držte mi tedy palce, aby to vyšlo! 😊

 Děkuji, že jste dočetli článek až do tohoto bodu! Věřím, že se vám líbil a budu moc rád, když mi k němu napíšete jakýkoli komentář. Jsem totiž rád za zpětnou vazbu. 😉

Přeji vám tímto krásný den a...věřím, že příště budu psát na trošku zábavné téma.

Mějte se krásně
     Váš Aleš

Komentáře

  1. Milý Aleši, momentální hlasová indispozice Tě určitě mrzet nemusí.Snažil ses,což ostatní ocenili a dozajista se i někteří pobavili.Brzy se uzdrav a snad se na Tvou prohlídku taky dostanem ��E.

    OdpovědětVymazat
  2. Prace bez hlasu je pekelná. Měla jsem tak cca 8 pohovoru (jeden až 45 minut), s malým v nosítku....Takže buď rád, žes u toho všeho ještě nekojil 😂 ale myslím, že to bylo prima a nakonec jsi měl i ty sam za sebe lepší pocit.

    OdpovědětVymazat
  3. To chce Vincentku, Vincentku a Vincentku. Vážně dělá zázraky. U mně je ztráta hlasu úplně normální a vůbec nevím, co bych bez onoho pramene dělala. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Zajímavej článek. Přiznám se, nikdy mě nenapadlo o tomhle přemýšlet. Jak se podobná situace řeší, jestli tam je nějaký náhradník a podobně. A to jsme s našima byli každou chvíli na nějakém hradu či zámku. Díky za vhled do těchto aspektů tvého povolání. A nic si z toho nedělej. Věřím, že tohle je situace, kdy většina lidí spíš pochopí, že to jinak nejde. Opačně by to bylo, kdybys ty to pojal nějak blbě vůči nim. Což se nestalo. Takže pohoda, o nic nejde. Vylež se a ať ti to brzy mluví. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Jejda, přeji, ať je Ti brzy lépe! Hlavně, že jsi měl dobrou skupinu a ne nějaké nabručence, kteří by to nepochopili a ještě by byli naštvaní.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky